Oslava 80.výročí založení Obce baráčnické v Odoleně Vodě - Zpráva syndika

Vážená rychtářko, vážený místorychtáři 16. župy, vážený rychtáři Veleobce, milé tetičky, neméně milí sousedé, ať už z blízkého či vzdálenějšího okolí, vzácní hosté.

Jsem rád, že jste vážili cestu do Dolínku a chtěli být účastni našich oslav a nestačilo vám si jen o nich přečíst za pár dní v regionálním tisku či na některých internetových stránkách.

Vodolští baráčníci slaví 80 let. Na jedné straně to není zas tak mnoho - zrovna předevčírem jsem držel v rukou opis zakládací listiny plaského kláštera z první poloviny 12. století a říkal si, jak na svůj věk nevypadá zle a že je zázrak, že se navzdory tomu, co ji muselo potkat či jaké události probíhaly kolem ní morové rány, vojenské útrapy apod. - vůbec dochovala.  Na druhé straně viděno měřítkem lidského života to je setsakramentsky hodně! Když jsem si měl možnost pročíst jména vodolských sousedů zakladatelů a tetiček zakladatelek, usuzuji, že všem už žel Bohu jsme nuceni adresovat pozdrav (a poděkování) tam nahoru.

Při procházení písemnými a obrazovými materiály, které máme z uplynulých osmdesáti let k dispozici, nás napadlo část z nich přenést z rychty do blízkého rodného domku Vítězslava Hálka a vytvořit malou výstavu s prostým názvem Vodolští baráčníci 1935-2015. (Jen tak mimochodem, o jméno slavného dolínského rodáka, spisovatele Vítězslava Hálka, rozšířila naše obec svůj název u příležitosti 20letého působení na Vodolce a o dva roky později nechala jeho podobu zobrazit na novém spolkovém praporu.)

Možná jste do rodného domku již nakoukli, možná budete mít příležitost se tam ještě před svým odjezdem domů zastavit. Budeme jen rádi. My doufáme, že prohlédnout si ji přijdou i naši spoluobčané.

Je zřejmé, že první baráčnické spolky vznikající v poslední čtvrtině předminulého století vědomě navazovaly, odkazovaly se a inspirovaly pospolitostí české vesnice raného novověku. Ostatně, jak všichni víme, sám název Baráčnícinejen odkazuje na lidové pojmenování malého kolínského hostince "Baráček", pod jehož střechou se ze stolní společnosti přetvořil ten vůbec první baráčnický spolek, ale právě také na drobná a chudá vesnická stavení s doškovou či šindelovou střechou, v nichž  se i přes dlouhou nepřízeň času udržela česká řeč a zvyky přirozeně předávané z generace na generaci.

V počátcích organizovaných aktivit baráčníků na konci již vzpomenutého 19. století se zdůraznilo právě úsilí o udržování a oživování staročeských tradic, zvyků a zvyklostí, které se - považte - už tenkrát začaly z běžného života vytrácet v důsledku vylidňování venkova a migrace jeho obyvatelstva do vznikajících městských průmyslových center.

Pokud se podíváme po současné české krajině, musíme dát dávným generacím baráčníků a oprávněnosti jejich obav a snah za pravdu. Byť národní buditelé předminulého století by nám mohli závidět, že český jazyk je po řadu desetiletí svébytným dorozumívacím jazykem naší země, korespondujeme jím bez oka mrknutí s "našimi" úřady a vůbec celým okolím, můžeme být hrdi na výtečnou krásnou literaturu, filmové umění, česká identita, národní zvyky a obyčeje
jakoby už neexistovaly, přesněji, jsou možná součástí "muzeální formy prezentace" folklórních sdružení a řemeslnický spolků, ale nežijí se, nejsou už
nijak zásadní přirozenou součástí našeho života.

Navíc jim nové generace nerozumí, nechápou je, nepotřebují je. Není to ostatně problém jen českých zemí, ale celé Evropy, ba  celého "proglobalizovaného" světa. Stáváme se uniformovanými a navzájem těžko rozpoznatelnými. Byť inspirace růzností byla vždy tím, co táhlo tento svět dopředu.

Děje se tak i za situace, kdy se vynakládají nemalé prostředky na podporu komunitního života. Hrnutí peněz do nějaké oblasti je podle mého nepřímým přiznáním, že v ní něco příliš nefunguje, a to vše doprovázení vírou, že peníze to spraví. Omyl, pokolikáté už omyl. Když někomu stačí virtuální realita a komunikace, proč by se namáhal a šel někam do společnosti.

Myslím, že naši předchůdci z 19. století správně vytušili či ještě měli v krvi, že obecní společenství bylo a jak doufám i bude postaveno na jednoduché danosti, že lidé se potřebovali a potřebují. Všichni jsme si navzájem sousedy a každá z žen tetičkou ochotnou pomoci, když je to potřeba. Samozřejmě i obyvatelé venkova,ať už před několika stoletími či pár desítkami let, si leckdy vjeli pořádně do vlasů a po nějakou dobu spolu vydrželi nemluvit. Nicméně každý uměl něco, k tomu se chodilo do hokynářství, tomu se zadávalo ušití kabátu nebo zhotovení lavice a bylo by hloupé se spolu rozkmotřit, když jiná možnost nákupu vlastně neexistovala.

Teď sice v supermarketu nakoupíme naprosto všechno, co k nám cestovalo přes půlku světa, naházíme to do auta, zavřeme automatická vrata za svým dvoumetrovým plotem táhnoucím se podél celého našeho domu, zapneme televizi a blízcí i vzdálenější sousedé nám mohou být ukradení. Nepotřebujeme je.

I proto, a myslím, že mohu mluvit za všechny dnes slavící vodolské tetičky a sousedy, si opravdu moc vaší přítomnosti dnes na tomto místě vážíme. Moderní komunikační prostředky pořád nedokážou to nejdůležitější, nahradit stisk lidských rukou a pohled z očí do očí.

Jak jsem někde četl, překonávají sice nevěřitelné vzdálenosti, ale nedokážou nabídnout blízkost.

Pakliže se baráčníci pořád dokážou takto při menších či větších slavnostních příležitostech scházet, není to věru málo!

Přeji vám všechno dobrého a dej nám Pánbůh štěstí a zdraví nejen v tomto našem vodolském kraji!

Sepsal a přednesl na oslavě 80.výročí založení Obce baráčnické v Odoleně Vodě dne 19.9.2015 syndik OB Odolena Voda soused Roman Straka