Lidový oděv

Po přečtení článku ke 150. výročí  založení baráčníků se ke mně dostal článek o krojích nebo lépe řečeno o lidových oděvech. A protože „lidový oděv“ a zde hlavně kroje k Baráčníkům neodmyslitelně patří, požádala jsem  autorku tohoto článku – Zdeňku Jůzkovou, panímaminku Veleobce – zda mohu článek zveřejnit na našich webových stránkách. S jejím laskavým svolením tedy máte možnost přečíst si článek i vy, kteří navštěvujete naše webové stránky.

Odbor panímaminek

Na představenstvu Veleobce došlo k diskusi o vzniku a významu kroje česká Mařenka, proto bude dobré pro všechny se k historii  našeho spolkového kroje vrátit. Je pravdou, že každá Obec či Župa čerpá především ze svých kronik, historických dokumentů a slov pamětníků. Organizačně však patříme všichni pod Veleobec baráčníků, proto regule metodické pokyny i správnost svérázů a spolkového kroje Mařenka by měly být jednotné, tak  jak byly navržené a schválené za přítomnosti zástupců z Žup a Obcí bez žup. Následující slova jsou čerpána z historie Českého baráčnictva, ze zápisů při Veleobci, z časopisu Český baráčník /Zpravodaj/, nebo ze zápisů při zasedání panímaminek.

Vznik české Mařenky

 Vše začalo díky vzniku samostatného československého státu, kdy stoupala mezi lidmi národní hrdost, láska ke své vlasti, k české řeči a ke svým tradicím. Tím nejhezčím projevem byl národní kroj. Bohužel kroje se už  dávno před tím odložily, kromě Chodska a Moravy. Proto nastal ohromný vzestup v šití lidových krojů. Kdo byl zručný, pořizoval si napodobeniny krojů z různých oblastí Čech. Díky prezidentovi T.G.Masarykovi, byl velice oblíben kroj z jeho rodiště-kyjovský i mnoho českých děvčat si jej v tehdejších hospodyňských školách vyšívalo. Jistě dobře víte, že dodnes máme kyjovských krojů mezi baráčníky hodně. Ne každá žena byla zručná a též finanční dostupnost byla poměrně velká. V té době se rozšiřovala oblíbenost kroje Mařenky z „Prodané nevěsty“, která byla s velkým úspěchem v české řeči odehrána ve Vídni. Kroj  byl jednoduchý, cenově dostupný a proto  se velmi rychle rozšířil po celé naší zemi. Nikdy to ale nebyl kroj staročeský, podobá se svojí holubicí částečně kroji plzeňskému, z jehož prvků Bedřich Smetana čerpal. Tímto krojem děvčata nahrazovala lidové kroje a nosily je při národních slavnostech. Všimněte si – zatím nic o baráčnících.

Teď nastává ten čas, jak se dostaly Mařenky mezi tetičky

Na počátku  byl spolek Baráčníků pouze spolkem  mužů, až později přistoupily tetičky. Proto se řešil jen stejnokroj  mužů, čamara a tak dále. Když se staly baráčnicemi i ženy, bylo jim doporučeno nosit ke slavnostem  lidové kroje české, moravské a slovenské. /Stále nic o Mařenkách. Mařenka není lidový kroj/ Až později začaly tetičky namítat, že mnoho z nich má doma svojí pílí vytvořený, nebo poděděný kroj Mařenka a zda by ho též mohly užívat. Teď budu citovat z historie: V roce 1964 na valném výročním zasedání byl navržen a ustanoven

1. ženský svéráz – vyšívané halenky
2. byl navržený a zemským úřadem schválený popis Mařenky.

K tomuto píše  hlídka tetiček:

Tak zvaná „Česká Mařenka“, jak jsme již  oznámili, není staročeským krojem, avšak během tohoto století  u nás tak zdomácněl, že  nelze jej okamžitě nahradit žádným krojem jiným, neboť  jej vlastní sta  tetiček. Aby však pozbyl tento krok výstřednosti a nebyl označován za paskvil, je nutné se říditi těmito směrnicemi -Následuje popis Mařenky, tak jak ji známe z metodických pokynů i dnes.

Z vyhledaných historických zdrojů souseda Janaty/Z toho je zřejmé, že vznik Mařenek byl  mnoha desítek let dříve, než se stal spolkovým krojem Baráčníků. Jaký kroj tetičky obléknou, je ponecháno na nich samotných. Někde  skoro žádné Mařenky nemají a pevně se drží tradice  původního kroje ze své oblasti. Jinde zase tak pevné vazby k minulosti nejsou, tak se nosí pohodlnější Mařenka. Také je  možné na významné slavnosti používat staré lidové kroje a na obyčejnější akce, kde by mohlo dojí k poškození kroje, Mařenku. Všechny kroje jsou krásné, pokud jsou stylově čistě a dobře  ustrojené.

Jůzková Zdeňka-panímaminka Veleobce

Lidový oděv:

Snahou chránit své tělo před nepřízní  počasí bylo jedním z prvních projevů člověka. Pravěký lovec užíval hrubé vydělané zvířecí kůže. Výroba tkanin je spjata s počátky zemědělství. Oděv představuje neodmyslitelnou součást lidské kultury od minulosti až po současnost. V průběhu staletí se vyvinulo mnoho specifických typů odívání, příznačných pro vrstvy bohaté šlechty či měšťanstva. A právě tak si svůj charakteristický způsob oblékání vytvořil i prostý lid-rolníci, drobní řemeslníci, tovaryši a dělníci.

Tento lidový oděv se vždy odlišoval od módních šatů  bohatých vrstev, samozřejmě byl mnohem prostší a zdaleka méně nákladný, neboť  se ho nedotýkaly různé  módní výstřelky, i když často napodoboval některé prvky oficiální módy -ale  jen takové, které se jeho nositelům  líbily.

Lidový oděv býval vždy velmi  jednoduchý-především proto, že zhotovení textilu, vlastní  šití i výzdoba musely vycházet z primitivních podmínek  rukodělné výroby. Vždyť teprve  v 19.století  si mohli venkovští lidé kupovat v továrně vyráběné látky. Do té doby si museli všechno připravit sami – vypěstovat  len, konopí či ostříhat vlnu, zpracovat na přízi, tkaninu utkat na ručním stavu. Ještě z dalšího důvodu byl lidový oděv jednoduchý. Musel totiž vyhovovat při práci, být pohodlný a účelný, prostě dobře sloužit. Na vzhled měla velký vliv tradice – z generace se dědily technologické zkušenosti, typy oblečení se opakovaly. Změna nebyla nikdy lehká, pokud chtěli mladí lidé něco pozměnit, to je neoblékat se „postaru“. Tato tradice  je také jednou z příčin, proč můžeme dnes určovat, z kterého kraje oděv pochází. Podle typu, barev a vzoru tkaniny, podle střihu sukně, živůtku či tvaru čepice, v neposlední řadě podle zdobení-výšivky, krajky a mnoha drobných detailů.

Takto vyzdobené oděvy se nenosily stále. Ve všední den a při práci sloužily obyčejné a jednoduché šaty, zatímco ve sváteční  dny se užívalo honosnější a dražšího svátečního oděvu /nazývaného lidový kroj/.

Pracovní oděvy v jednotlivých krajích se od sebe  příliš nelišily, podle  svátečního  se  však hned poznali venkované z Chodska, jihočeských Blat,  Valašska či Slovácka.

Tak jako si dnes vážíme vynikajících dokladů  lidového umění, oceňujeme i dovednost, cit  a fantazii všech dávných tkalců, mistrů barvířů, krajkářek, vyšívaček a moha dalších kteří se na tvorbě lidových oděvů podíleli. Ale nejen to-i současní módní návrháři se často  obracejí k tomuto bohatému zdroji inspirace a poučení-vždyť například tolik oblíbené  jednoduché střihy šatů nebo různé doplňky, zdobené tradiční technikou, mají svůj základ právě  u mnohých typu lidového oděvu.

Převzala: Júzková Zdeňka-panímaminka Veleobce

Historie r. 1964 schválen popis „České Mařenky“ zemským úřadem v Praze

Opis:

Hlídka tetiček

Tak zvaná „Česká Mařenka“, jak jsme již oznámili, není staročeským krojem, avšak během tohoto století u nás tak zdomácněl, že nelze jej okamžitě naradit řádným krojem jiným, neboť jej vlastní sta tetiček. Aby však pozbyl tento  krok výstředností a nebyl označován za paskvil, je nutno se říditi těmito směrnicemi.

Sukně   -             ne příliš krátká. Může být brokátová i vlněná. Zbavena našitých širokých pruhů

Vestička              sametová, pokud možno bez výšivky, olemovaná dracounem

Blůzička              bílá se zdrhovanými rukávci krajkou olemovanými, bez strakatých výšivek červených stužek nad lokty neb na ramenou

Holubička           normální, čistě bílá

Spodničky          bílé, naškrobené, aby sukně mírně odstávala od těla

Punčochy           červené, ne podkolenky!

Střevíce              každopádně černé s polovysokým podpatkem, vzadu s opatkem, bez pestrých ozdob neb barevného šněrování

Zástěrka             bílá, může být tylová, bíle vyšívaná

Ozdoby              mohou být české granátky neb pravé korále. Skleněná bižuterie se odmítá, právě jako náramkové hodinky a moderní kabelky.. Na kapesník neb peněženku možno zhotovit kapsu buď u sukně nebo u vestičky zespodu